Vyvázání ze smlouvy o úvěru

Z toho úvěru mě vyvaž!

V poslední době se stále častěji setkávám s požadavkem na vyvázání z úvěru, který je prezentován jako podmínka pro uzavření smlouvy o vypořádání společného jmění. Někdy se stane, že ujednání o vyvázání z úvěru je již uvedeno v podepsané smlouvě uzavřené mezi společnými dlužníky, někdy se dokonce stane i to, a to je již velmi překvapivé, že právní zástupce jednoho z manželů požadavek na vyvázání z úvěru prezentuje před soudem v rámci soudního řízení o vypořádání společného jmění manželů a požaduje po soudu, aby jednoho z manželů z úvěru „vyvázal“.

A copak že je na uvedeném požadavku tak zvláštního? To, že je v zásadě nemožný. Stranou smlouvy ve shora uvedených případech, tedy v případech úvěrů, bývá jednak úvěr poskytující společnost na straně jedné – věřitel (např. hypoteční banka) a na straně druhé dlužníci - zde manželé, případně partneři, nebo také dvě osoby, které nespojuje manželství, jednoduše dlužník A a dlužník B. Každý z účastníků smlouvu o úvěru podepíše, tedy podepíše ji úvěrující banka, osoba A i osoba B. Ve vztahu k věřiteli bývají oba dlužníci zavázáni většinou tzv. společně a nerozdílně (jednoduše řešeno, věřitel může chtít celý svůj dluh po kterémkoliv z nich, nikoliv tedy např. 50% po osobě A a zbylých 50 % po osobě B). To, jak si dlužníci svoji účast na dluhu vyřeší mezi sebou, věřitele nezajímá, neboť věřitel sleduje primárně své zájmy – tj. mít co nejvíc pojištěnou pravděpodobnost splacení úvěru. Čím více dlužníků na jeden úvěr, tím větší pravděpodobnost, že některý z nich dluh skutečně uhradí. Úvěrovou smlouvu mohou dohodou změnit pouze a jen všichni účastníci úvěrové smlouvy, tedy všichni ve společné součinnosti – úvěrující banka, osoba A a osoba B. Není možné smlouvu o úvěru změnit tím, že dlužníci si sami mezi sebou něco dohodnou bez účasti věřitele. S ohledem na právě uvedené je zřejmé, že pokud si manželé (partneři, společní dlužníci) mezi sebou dohodnou, že dlužník A vyváže z úvěrové smlouvy dlužníka B, pak je nasnadě, že ujednání mezi dlužníky nemá pro věřitele žádnou relevanci. K tomu, aby skutečně dluh na sebe převzala toliko jedna jediná osoba, nebo aby osoba B byla nahrazena osobou C, je vždy zapotřebí součinnosti věřitele a splnění podmínek specifikovaných věřitelem.

Bez souhlasu a součinnosti věřitele jednoduše žádné vyvázání z úvěru neexistuje a dlužník se jej nedomůže ani u soudu.

Dohoda mezi dlužníky může mít vždy dopad jen na účastníky takové dohody, tedy na dlužníky. Příklad: osoba A si v dohodě s osobou B ujedná, že veškerý zbývající dluh z úvěru, který mají osoby společný, zaplatí celý věřiteli sama osoba A. Věřitel nebyl účastníkem takové dohody a eviduje jako dlužníky stále osoby A i B. Osoba A přestane přes uvedenou smlouvu mezi dlužníky úvěr splácet. Věřitel se rozhodne, že uplatní zbytek svého dluhu po osobě B, a bude úspěšný (ano, i přes existenci smlouvy mezi osobou A a B). Teď se asi ptáte, k čemu je vlastně dobrá dohoda mezi dlužníky, tedy mezi osobami A a B? Dobrá je k tomu, že zavazuje tyto dvě osoby navzájem, tedy osoba B je schopná na základě takové dohody vysoudit po osobě A vše, co v rozporu s dohodou mezi dlužníky musela věřiteli sama uhradit. Možná to zní složitě, ale je to v podstatě poměrně jednoduché, nelze uzavírat smlouvy v duchu hesla „o nás bez nás“, zde „o věřiteli bez věřitele“.